Aktuell

DEGP

Kirche

Suchen
Sankt Martin in der Mauer

Sankt Martin in der Mauer

Aus der Geschichte der Kirche

Die Kirche Sankt Martin in der Mauer wurde in den Jahren 1178–1187 im romanischen Stil erbaut, wahrscheinlich an der Stelle einer früheren romanischen Kapelle. Nach der Kirche benannte man auch die Siedlung, für die die Kirche gebaut wurde: das Sankt-Martins-Viertel. Zu der Kirche gehörten zudem ein Friedhof und eine Schule. In den Jahren 1249–1253 wurde die neue Stadtmauer errichtet, die diese Pfarrgemeinde in zwei Teile trennte – ein Teil lag nun innerhalb und einer außerhalb der Stadtmauer. Die Kirche wurde anschließend im gotischen Stil so umgebaut, dass ein Teil des Mauerwerks direkt an die Stadtmauer anschloss, und so nannte man die Kirche fortan „Sankt Martin in der Mauer“.

Während der Regierungszeit Kaiser Karls IV. wurde die Kirche noch einmal umgestaltet und dabei das Gewölbe erhöht (der Boden war damals zweieinhalb Meter tiefer als heute!).

Die Pfarrer der Martinskirche schlossen sich sehr früh der Reformbewegung an, die zur tschechischen Reformation führte – Pfarrer Václav aus Jičin, genannt Rohle, sagte privat über die Ablässe „des gnädigen Sommers“ 1393, es handele sich nicht um Ablässe, sondern um Wahnvorstellungen. Das war zu Zeiten, als sich selbst der junge Jan Hus noch Ablässe kaufte. Der berühmteste Moment in der Geschichte der Kirche Sankt Martin in der Mauer kam kurz danach: Im Herbst 1414 wurde hier in Prag nach einigen hundert Jahren wieder das Abendmahl in beiderlei Gestalt gefeiert – mit Brot und Wein für alle Teilnehmer. Unter dem Einfluss des bedeutenden hussitischen Theologen Jakoubek aus Silberstadt feierte es der örtliche Priester Jan aus Graz.

Jan Hus, der sich für das Abendmahl in beiderlei Gestalt für diejenigen Laien einsetzte, die einen tiefen geistlichen Bezug dazu hätten, äußerte sich dazu aus dem Gefängnis in Konstanz gegenüber Jakoubek aus Silberstadt folgendermaßen: „Lieber Jakub, habe damit keine Eile, wenn es Gott gibt und ich zurückkehre, möchte ich dir dabei gerne helfen“. Die Kirche Sankt Martin in der Mauer bildete damals neben der Bethlehemskapelle und der Kirche der Heiligen Adalbert und Michael eine Säule der Prager Reformation. Dank großzügiger Stifter erlebte die Kapelle kurz darauf eine neue Blüte – im Jahr 1488 ließ der Eigentümer des Nachbarhauses (Platejzhaus), Herr Holeš von Květnice, die Seitenschiffe im spätgotischem Stil errichten. Im Gegenzug dazu durfte er einen Gang bauen, der von seinem Haus direkt in die Kirche führte – die Spuren dieses „Lufteingangs“ kann man noch heute von außen an der östlichen Seite der Kirche sehen. Eine weitere Stifterin war Dorota Vančurová, eine Bürgerin aus Louny und Cousine des berühmten Dalibor von Kozojedy, die der Kirche im Jahre 1498 fünf Beutel Meißener Groschen für den Abendmahlwein spendete.

Die Kirche besitzt aber auch ihre eigene „schwarze Chronik“: Im Jahr 1520 brach im Pfarrhaus die Pest aus, die anschließend in ganz Prag wütete. Auf dem hiesigen Friedhof wurde ein Teil der Gefallenen der Schlacht auf dem Weißen Berg im Jahr 1620 beerdigt. Der letzte evangelische Eintrag in die Chronik stammt vom 13. Dezember 1621: „Als der Erlass der Priesterschaft (über den Ausschluss der nichtkatholischen Geistlichen) gegen den Pfarrer und andere erging, trafen sich diese und saßen traurig beisammen ...“ Bereits im Jahr 1622 fand die offizielle „Abberufung“ des Kelchs an gerade dem Ort statt, an dem er zum ersten Mal Laien gereicht worden war. Das nächste wichtige Ereignis war der Großbrand der Stadt am 15. Oktober 1678, bei dem auch das Dach von Sankt Martin in der Mauer Feuer fing. In der Folge mussten der Turm repariert und die Glocken neu gegossen werden, die bei dem Brand geschmolzen waren.

Im 18. Jahrhundert wurden auf dem Friedhof einige Mitglieder der Familie Brokoff beerdigt, die in der Nähe eine Bildhauerhütte hatten.

Im Jahr 1784 wurden die Kirche und der Friedhof von Kaiser Josef II. nach einem Besuch geschlossen, bei dem er sie als „finster, feucht und mitgenommen“ befunden hatte. Das Gebäude diente anschließend als Lagerraum, als Wohnungs- und Geschäftshaus und beherbergte einen berühmten Delikatessenladen sowie eine Kneipe, zu der vielleicht sogar ein Tanzsaal gehörte. In den Zeiten der Sanierung der Prager Altstadt um die Jahrhundertwende vom 19. zum 20. Jahrhundert wurde das Gebäude auf Wunsch des Politikers Ladislav Rieger von der Stadt gekauft und sehr gekonnt nach dem Vorschlag des Architekten Kamil Hilbert rekonstruiert.

Nach dem Ersten Weltkrieg wurde die Kirche langfristig an die Evangelische Kirche der Böhmischen Brüder verpachtet. Bis zum heutigen Tag dient sie nun wieder als Kirche. Erst wurde sie für Zwecke der evangelischen Wehrverwaltung, später für die Jugendarbeit (Abendgottesdienste) und fremdsprachige Gottesdienste (früher auf Englisch, nun auf Deutsch) genutzt. Unter der kommunistischen Diktatur bildeten die Abendgottesdienste ein wichtiges geistliches Zentrum der in Prag studierenden evangelischen Jugend, und die Kirche Sankt Martin in der Mauer trug dadurch einen bedeutenden Teil zur Entwicklung der gegenwärtigen Generation evangelischer Gläubigen bei.

Derzeit treffen sich in der Kirche zwei Gemeinden – sonntagvormittags um 10:30 Uhr finden hier die Gottesdienste der Deutschsprachigen Evangelischen Gemeinde statt, und abends um 19:30 Uhr werden tschechische Gottesdienste für die Jugend gefeiert, bei denen sich die Prediger abwechseln. Damit schließt Sankt Martin in der Mauer an die Predigertraditionen der Bethlehemskapelle an.

Was man in der Kirche nicht übersehen sollte

Innenausstattung

Rechts vom Eingang befindet sich der gut erhaltene Grabstein der Johanka Maczerová von Letošice († 14. März 1608) mit der Gestalt eines Mädchens im langen Kleid nach spanischer Mode mit Spitzenkragen und mit einem Kissen unter dem Kopf, auf dem steht: „Im Jahr 1608 am Freitag nach der Fastenzeit ist Johanka, Tochter des bekannten Herrn Petr Maczer von Letošice, gestorben und hier liegt sie und erwartet das glückselige Auferstehen von den Toten“.

Eine echte Rarität, die man in keiner anderen Prager Kirche sehen kann, ist die Holzbalkendecke in dem linken Schiff. Die Decke, bemalt mit Pflanzen- und Tiermotiven, wurde wahrscheinlich nach dem Großbrand im Jahr 1678 gebaut.

Wenn wir uns auf einen der im Mittelschiff aufgestellten Stühle setzen und nach oben sehen, können wir uns bequem das gotische Gewölbe des Chors anschauen, verziert mit schmalen Rippen, die in pittoresken Abschlüssen enden. Sehenswert ist auch die gemalte Verzierung der Decke des Hauptschiffes – man findet dort ein Schild mit dem Wappen des tschechischen Königreichs (ein Löwe mit Doppelschwanz im Sprung, umgeben von einem Lorbeerkranz), einen leeren Lorbeerkranz und die Wappen der bedeutenden Stifter aus dem 16. Jahrhundert: Beneš von Vlkanov (ein silberner Wolf mit goldener Zunge) und Holeš von Květnice (ein silberner Anker mit drei Haken).

Der goldene Kelch und die Bibel an der Stirnseite der Kirche sind ein Symbol der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder, die in der Kirche ihre Gottesdienste feiert. Sie verweisen auf zwei wichtige Handlungen, die in diesen Räumen von den Hussitenzeiten bis heute (mit einer langen Pause von 1784–1918) zelebriert werden: Es wird das Gotteswort gepredigt und man feiert das Abendmahl. Der Kelch mit der Bibel symbolisiert für die Gemeinde Christus, den sie aus der Heiligen Schrift erkennt, und erinnert sie an die Zeiten, als sie für die Bibel und das Abendmahl kämpften (Hussitenzeiten) oder ihretwegen unter Verfolgung litten (die Zeiten nach der Schlacht auf dem Weißen Berg).

Außenansicht

Interessant ist der Kontrast, der sich dem Interessierten beim Blick auf die Innenausstattung und auf das Äußere der Kirche bietet: Von innen macht das Gebäude einen einheitlichen Eindruck, verstärkt durch die schlichte evangelische Ausstattung, von außen allerdings ist die Kirche sehr vielgliedrig und es verbinden sich in ihr gotische, barocke und neugotische Elemente.

An der westlichen Seite der Kirche mit dem heute benutzten Eingang kann man Bauteile und Plastiken vom Anfang des 20. Jahrhunderts sehen, die sehr gekonnt dem gotischen Charakter des Baus angepasst sind: das Eingangsportal mit einem Steinschild mit der Jahreszahl 1905 und den Initialen HK, das an den Architekten Kamil Hilbert erinnert, und das Wappen der Stadt Prag, das am Turm angebracht ist. Die Form des unteren Teils des Turms lässt vermuten, dass er ursprünglich ein Festungsturm der Stadtmauer war.

An der Nordseite der Kirche, die an der Martinska-Straße liegt, ist eine Gedenktafel angebracht, die an die Familie Brokoff erinnert. Hier kann man auch den umzäunten Rest des ehemaligen Friedhofs sehen. Rechts von ihm befindet sich ein Barockportal aus dem Jahr 1779, über dem der heilige Martin als Barockadliger dargestellt ist (die Darstellung lehnt sich an das ursprüngliche Altarbild von Karel Škréta an). Von dieser Seite aus sind im oberen Teil der Kirche drei kleine steile Dächer und ein barock abgeschlossener Turm erkennbar, der nicht zu der Kirche zu gehören scheint.

An der östlichen Wand der Kirche, hinter der die Gasse zur Narodní třída liegt, ist hoch oben der vermauerte Eingang zu erkennen, durch den die Holzbrücke in das Nachbarhaus „U Platýze“ führte. Sehenswert sind an dieser Stelle auch die auf dem Dach befindlichen Plastiken des grinsenden Steinbuben und der Eule.

Die Legende von Sankt Martin

Martin, ein römischer Soldat, der um das Jahr 334 im heutigen Frankreich diente, traf auf einem Kontrollgang bei einem Stadttor einen halbnackten Bettler, der um ein Almosen bat. Es war bitterkaltes Wetter, und ohne nachzudenken teilte Martin seinen Mantel mit dem Schwert und gab eine Hälfte dem Bettler, um ihn vor der Kälte zu schützen. Als er später zum Bischof ernannt werden sollte, versteckte er sich lieber in einem Gänsestall, wurde aber durch das Geschnatter der Gänse verraten. Martin reagierte mit dem Ausspruch: „Verwünschte Gänserasse, dafür sollt ihr für immer bestraft werden“ – damit wurde die Tradition der Martinsgänse am Tag des heiligen Martins (11. November) gegründet.

Das verlorene Siegel

Um den Friedhof, der zur Kirche St. Martin in der Mauer gehörte, rankt sich eine Legende, die erstmals Václav Hajek von Libočany († 1553) in seiner Tschechischen Chronik niederschrieb: Im Jahr 1386 lebte hier der Altstadtbürgermeister Jiří Šverhamr. Eines Tages kam er nach Hause, legte das Stadtsiegel mit dem Gürtel auf den Tisch und ging in eine andere Kammer. Seine Frau badete gerade das Kind in einem Zuber, und weil es schrie, gab sie ihm das Siegel zum Spielen. Später vergaß sie das Siegel und goss es mit dem Zuber auf die Straße. Dort fand es ein Bürger und brachte es auf das Rathaus. Die Schöffen ließen daraufhin den Bürgermeister rufen und verlangten, er solle das Siegel bringen. Als er nach Hause ging, um es zu holen, folgten ihm die Schöffen auf den Fersen und nahmen den Henker gleich mit, denn auf den Verlust des Siegels stand damals die Todesstrafe. Als der Bürgermeister ohne Siegel aus dem Haus trat, ließen sie ihn hinrichten und begruben ihn auf dem Friedhof von Sankt Martin. Die Legende sagt, dass der Geist des armen Bürgermeisters in einem mittelalterlichen Anzug mit dem Kopf unter dem Arm nachts, aber auch tagsüber, um die Kirche wandelt. Er erscheint nur unordentlichen und schlampigen Personen und rät ihnen, auf ihre Sachen Acht zu geben. Er ist ein gutherziges und harmloses Gespenst, und weil er nicht will, dass noch jemanden dasselbe Schicksal ereilt wie ihn, droht er diesen Leuten mit dem Zeigerfinger oder ab und zu auch mit der Faust.

Der Steinbube

Eine ordentliche Witwe, die in der ehemaligen Schule bei Sankt Martin in der Mauer wohnte, hatte einen sehr bösen Sohn. Als sie eines Tages von schwerer Arbeit nach Hause kam, sah sie eine Menschenmenge, die das Dach der Kirche beobachtete. Auf dem Dach lag ihr Sohn und sammelte Taubeneier. Die Leute schimpften ihn, aber er lachte sie nur aus. Als er nicht einmal auf seine Mutter hören wollte, rief sie im Zorn: „Du Tunichtgut, würdest du doch wegen deiner Sünden versteinern!“ Sie hatte ihre Worte kaum ausgesprochen, da wurde ihr Fluch Wirklichkeit.

Martin ve zdi

Martin ve zdi

Z historie kostela

Kostel svatého Martina byl vystavěn nejprve v románském slohu v letech 1178-87, snad na místě předchozí románské kaple. Podle kostela byla nazvána i osada, pro níž byl tehdy vystaven, Újezd svatého Martina. Ke kostelu patřil také hřbitov a škola. V letech 1249-53 byly vystavěny nové městské hradby, které farní osadu rozdělily na dvě části – před a za hradbami. Kostel byl tehdy přestavěn v gotickém slohu, jeho zeď přiléhala k hradbě, a proto se začal nazývat Sv. Martin ve zdi. Za Karla IV. byl kostel znovu goticky přestavěn a byla zvýšena jeho klenba (podlaha byla tehdy o dva a půl metru níže, než dnes!). Do opravného hnutí, které vyústilo v českou reformaci, se faráři od sv. Martina zapojili velmi brzy – farář Václav z Jičína, zvaný Rohle, se o odpustcích „milostivého léta“ 1393 soukromě vyjádřil, že se nejedná o odpustky, ale o přeludy. Bylo to v době, kdy si odpustky ještě koupil i mladý Jan Hus. Nejvýznamnější okamžik Martina ve zdi nastal zanedlouho poté – na sklonku podzimu 1414 zde byla poprvé po několika stech letech v Praze opět vysluhována Večeře Páně pod obojí způsobu - s chlebem a vínem pro všechny účastníky. Pod vlivem významného husitského teologa Jakoubka ze Stříbra ji vysluhoval místní kněz Jan z Hradce. Mistr Jan Hus, který chtěl Večeři Páně pod obojí vysluhovat laikům, kteří o to mají hluboký duchovní zájem, se k tomu vyjádřil z věznice v Kostnici – Jakoubkovi ze Stříbra vzkázal „milý Kubo, nekvap tím, když se bohdá vrátím, chci toho věrně pomoci“. Kostel tehdy představoval, spolu s Betlémskou kaplí, sv. Vojtěchem a sv. Michalem, jeden z pilířů pražské reformace. V husitské době byl Martin ve zdi oblíbeným pražským kostelem. Roku 1433 v něm proběhl tzv. Svatomartinský sněm. Budova v té době vzkvétala díky donátorům – r. 1488 k němu nechal majitel sousedního domu (Platejz) Holec z Květnice přistavět boční lodě v pozdně gotickém slohu. Za to si směl ze svého domu přistavět pavlač, vedoucí z jeho domu přímo do kostela – stopy po tomto vzdušném vstupu jsou ještě viditelné zvenku z východní strany. R. 1498 darovala kostelu 5 kop míšeňských grošů, určených na víno k Večeři Páně, lounská měšťanka Dorota Vančurová, sestřenice slavného Dalibora z Kozojed. R. 1520 propukl na území farnosti mor, který pak řádil po celé Praze. Na místním hřbitově byla pohřbena část padlých z bitvy na Bílé hoře r. 1620. Poslední evangelický zápis v kronice je z 13. 12. 1621: „Když mandát ze strany kněžstva“ (o vystěhování nekatolických kněží) „vydán byl pro pana faráře i některé jiné tehdáž, jenž se tu sešli a v svém vykročení žalostivě rozmlúvení své měli, dáno na 2 pinty vína 1 kr 8 gr 4. den.“ Roku 1622 již proběhl u Martina programový akt „odvolání“ kalicha na „místě činu“. Další výraznou událostí byl požár města 15. října 1678, při němž shořela střecha Martina ve zdi a bylo nutno opravit věž a přelít zvony, které se roztavily. V 18. století bylo na hřbitově pohřbeno několik členů rodiny Brokoffových, kteří měli nedaleko sochařskou huť. Roku 1784 zrušil kostel i hřbitov císař Josef II. poté, co si ho osobně prohlédl a shledal, že „jest tmavý, vlhký a sešlý“. Budova sloužila jako skladiště, byty, obchody, slavné lahůdkářství i hostinec, snad i s tančírnou. V době asanace Starého města pražského na přelomu 19. a 20. století byla budova na přímý podnět politika Ladislava Riegra zakoupena městem a velmi zdařile zrekonstruována podle návrhu architekta Kamila Hilberta. Po První světové válce byl kostel dlouhodobě zapůjčen Českobratrské církvi evangelické. Od té doby až dodnes slouží jako celocírkevní kostel, nejprve byl využíván pro účely evangelické vojenské správy, později pro práci s mládeží (večerní bohoslužby) a cizojazyčné bohoslužby (dříve v angličtině, nyní v němčině). V době komunistické diktatury představovaly večerní bohoslužby významné duchovní centrum evangelické mládeže, studující v Praze, a tak přispěly výrazným podílem k formování současné evangelické střední generace.

Co v kostele stojí za povšimnutí

Interiér

Vpravo od hlavního vchodu si lze prohlédnout zachovalý náhrobní kámen Johanky Maczerové z Letošic (+ 14. 3. 1608), s podobou dívky v dlouhých šatech podle španělské módy s krajkovým límcem a s hlavou podloženou polštářem, opatřený nápisem „Létha 1608. W pátek po Stržedopostu umržela Johanna Dcera Slowutného Pana Petra Maczera Z letossicz a tuto pohržbená leží Ocžekáwagicze Blahoslaweného zmrtwých wzkržís[ení]“.

Raritou, kterou již v žádném pražském kostele nespatříme, je dřevěný trámový strop v levé lodi.

Strop malovaný rostlinnými a zvířecími motivy byl pravděpodobně vybudován po požáru v roce 1678.

Sedneme-li si do židle a pohlédneme vzhůru, můžeme si pohodlně prohlédnout gotickou klenbu kněžiště se štíhlými žebry, zakončenými pitoreskními hlavičkami i malovanou výzdobu stropu hlavní lodi – štít se znakem českého království – dvouocasým lvem ve skoku, zasazený do vavřínového věnce, prázdný vavřínový věnec a znaky významných donátorů z 16. století – Beneše z Vlkanova – stříbrného vlka se zlatým jazykem a Holce z Květnice – stříbrné kotvy se třemi háky.

Zlatý kalich s Biblí na čelní stěně kostela je znakem Českobratrské církve evangelické, která v kostele koná své bohoslužby. Odkazuje na dvě podstatné věci, které se v těchto prostorách odehrávají – s dlouhou přestávkou 1622-1918 - od husitských dob až dodnes: zvěstuje se Slovo Boží a vysluhuje se Večeře Páně. Kalich s Biblí symbolizuje evangelíkům Krista, kterého poznávají z Písma, a připomíná jim také období jejich dějin, kdy pro ně Bible a Večeře Páně byly tak důležité, že pro ně vedli boje (husitská doba), nebo snášeli pronásledování (doba temna).

Díky mnoha stavebním úpravám najdeme v kostele množství prostorů, ke kterým je přístup pouze po žebříku – dva balkóny, dveře do věže, dveře na zadní stěně kostela. Při vycházení z kostela lze vlevo nahlédnout okénkem do místnůstky, která nemá žádný vchod.

Exteriér

Zajímavý je již protiklad pohledu zevnitř a zvenčí – při pohledu zevnitř budova zaujme jednotným dojmem, umocněným střízlivostí evangelické výzdoby, a naopak zvenčí je kostel velmi členitý, v němž ústrojně srůstají gotické, barokní a novogotické stavební prvky.

Na západní stěně kostela s dnes užívaným vchodem si povšimneme stavebních prvků a plastik z počátku 20. století, citlivě zapadajících do gotického rázu stavby: vstupního portálu s kamenným štítkem s letopočtem 1905 a iniciálami HK, upomínajícími na architekta Kamila Hilberta a znaku Hlavního města Prahy, umístěného na věži. Její spodní část svým tvarem napovídá, že snad původně byla pevnostní věží v hradbách.

Na severní stěně kostela, pozorovatelné z Martinské ulice, si lze prohlédnout pamětní desku, připomínající pohřbené členy rodiny Brokoffových a ohrazený zbytek původního hřbitova. Vpravo od něj se nachází barokní portál z roku 1779, nad nímž je vyobrazen sv. Martin jako barokní šlechtic (zobrazení vychází z původního oltářního obrazu Karla Škréty). V horní části kostela stojí za povšimnutí tři malé ostré stříšky a barokně zakončená věž, která zdánlivě ke gotickému kostelu nepatří.

Na východní stěně kostela, za níž vede ulička na Národní třídu, můžeme vidět vysoko na zdi zazděný vchod, kterým přicházel po dřevěném mostku na bohoslužby majitel sousedního domu „U Platýza“ a na střeše plastiky šklebícího se kamenného chlapce a sovy.

Legendy spojené s Martinem ve zdi

Legenda o svatém Martinu

Martin – římský voják, který kolem roku 334 sloužil v dnešní Francii, se za velmi nepříznivého počasí, když byl kontrolovat vojenské hlídky, u městské brány setkal s polonahým žebrákem, který prosil o almužnu. Nerozpakoval se a mečem rozpůlil svůj vojenský plášť, aby chudáka ochránil před následky prochlazení. Později, když měl být Martin zvolen biskupem, schoval se raději do husího chlívku. Husy ho však prozradily kejháním a Martin se jim pomstil větou: „Zlořečené plémě husí za to povždy pykat musí“, a prý tak založil tradici pojídání husy na den sv. Martina (11.11.).

Martin představuje, díky možnosti interpretovat jeho legendu nezázračně a humánně, pro evangelíky jednoho z nejméně kontroverzních katolických svatých. Proto si kostel i pod evangelickou správou uchoval své jméno – jen se většinou uvádí bez přízviska „sv.“. Pražští němečtí evangelíci navíc slaví i svátek sv. Martina lampionovým průvodem. Připomínají si přitom také reformátora Martina Luthera.

Ztracená pečeť

Ke hřbitovu, který přiléhal k Martinu ve zdi, se váže pověst, kterou jako první zaznamenal Václav Hájek z Libočan (1553) v Kronice české: R. 1386 tu prý bydlel staroměstský purkmistr Jiří Šverhamr. Jednou přišel z radnice domů, položil na stolek městskou pečeť i s opaskem, načež odešel do jiné komnaty. Jeho manželka koupala své dítě ve škopku a když křičelo, dala mu pečeť, aby si s ní hrálo. Později zapomněla na pečeť a vylila ji ze škopku na ulici, kdež ji jeden měšťan nalezl a hned odnesl na radnici. Konšelé ho okamžitě zavolali a žádali na něm pečeť. Řekl, že ji má doma a hned přinese. Konšelé šli v patách za ním, vzali však s sebou kata, neboť za ztrátu městské pečeti hrozila tehdy smrt. A když purkmistr bez pečeti vyšel z domu, dali ho před jeho domem stít. Mrtvého pak pohřbili na hřbitově svatého Martina. Legenda praví, že duch nebohého purkmistra ve středověkém oděvu s vlastní hlavou v podpaží se dodnes pohybuje kolem kostela v noci, ale i ve dne. Zjevuje se pouze osobám nedbalým a nepořádným a nabádá je, aby si dávaly pozor na své věci. Dobrosrdečné, jinak neškodné strašidlo nechce, aby někdo další skončil jako ono, proto jim hrozí ukazovákem, někdy i hřbetem dlaně levé ruky.

Pověst má i chmurné pokračování: Nešťastná purkmistrova žena v zoufalství vyslovila nad svou dcerou kletbu. Ta vyrostla v krásnou dívku, nedlouho po svatbě však zemřela. Od té doby přijížděl každou noc do Martinské ulice kočár, z něhož vystupovala bledá nevěsta a plakala nad místem, kde její otec vydechl naposledy. Do dívky se však zamiloval jeden mladý muž, a tak si jednou dodal odvahy, zastoupil jí cestu a zapřísahal jí, že jí chce doprovázet, ať to bude kamkoliv. Dívka se smutně pousmála a pravila: „Je-li tvá láska tak veliká, jak říkáš, počkej na mě o půlnoci v kostele svatého Martina.“ Druhý den ráno pak nalezli mladého muže mrtvého na zemi v kostele s rozpřaženýma rukama a šťastným úsměvem na tváři. Od té doby se již bledá nevěsta v Martinské ulici nikdy neobjevila.

Kamenný chlapec

Jedna řádná vdova, bydlící v bývalé škole u Martina ve zdi, měla neobyčejně zlotřilého syna. Když se jednou vracela domů po těžké lopotě, viděla zástup lidí, pozorující střechu kostela. Na střeše ležel její syn a vybíral tam holubí hnízda. Lidé mu spílali, ale on se jim jen smál. Když neposlechl ani svou matku, nechala se unést hněvem a zvolala: „Ty nezdaro, bodejť bys za ten hřích zkameněl!“ Sotva dořekla ta slova, její kletba se stala skutkem.

Život Martina ve zdi dnes

V současnosti se v kostele scházejí dvě společenství – v neděli dopoledne od 10.30 se konají bohoslužby evangelického sboru německého jazyka a večer od 19.30 české bohoslužby pro mládež, při které se pravidelně střídají kazatelé. Martin ve zdi tak živě navazuje na kazatelskou tradici Betlémské kaple. Kromě toho probíhají v kostele i další aktivity – konají se v něm slavnostní bohoslužby Evangelické teologické fakulty Karlovy Univerzity i další příležitostné bohoslužby, různé kulturní i společenské akce, Martin ve zdi je oblíbeným kostelem pro uzavírání svateb, nacvičuje v něm pozounový chór, v letním období bývá kostel otevřen pro veřejnost a skoro každý den se v něm od 17.00 konají koncerty vážné hudby.

Kontakty: Bohoslužby pro mládež www.prazsky-mladez.evangnet.cz

seniorátní farář pro mládež Mikuláš Vymětal, tel. 731 473 457

Německý evangelický sbor www.evprag.cz

farářka německy mluvícího sboru Andrea Pfeifer, tel. 604 842 356

Stránky kostela www.martinvezdi.eu